Lindauer – malíř, který dovedl věrně zachytit detaily

Přála bych vám procházet se po Novém Zélandu. Člověk tam nevychází z údivu: nádherná údolí, tyrkysové moře, vysoké vodopády a zpěněné řeky, překrásná jezera, pára stoupající ze země a bublající prameny horké vody, stíny stromových kapradin a také přenádherné květiny, jaké u nás člověk nespatří ani ve sklenících botanických zahrad.

Když jsem tam před dvěma roky v prosinci a v lednu byla, nesmírně jsem si to užívala: voněla jsem k růžím, kreslila a malovala.

Všechno mi připadalo takové exotické – včetně lidí, kteří byli nezvykle milí – až jsem uviděla něco, co mi cizí nebo exotické kupodivu nepřipadalo: Plakát, který zval na výstavu jakéhosi malíře. Ten obraz na plakátu, přestože znázorňoval maurskou krásku předminulého století, mi přišel nějak důvěrně známý. Že by se mi obraz spojil v mysli s dílem Zdeňka Buriana? I on namaloval obraz s maurskou tematikou. (1)

A tak druhý den ráno, hned když se Auckland City Art Gallery otevřela pro návštěvníky, stála jsem u vchodu s mnoha dalšími lidmi, kteří si přišli obrazy prohlédnout.

Byla to mimořádná výstava. Samé skvosty. Maurští náčelníci v pláštích z jemného peří a s pečlivě vyvedeným tetováním, hrdé maurské krasavice s jadeitovými šperky i velká plátna, na kterých byly výjevy ze života dávno zaniklých maurských osad.

Hned na začátku výstavy byly informace o malíři – ale četlo si je tam  hodně lidí a protože se nerada mačkám, prohlížela jsem si zatím obrazy a pečlivě zapisovala do sešitu (který jsem týden potom ztratila :-D) všechny informace. Obrazy byly rozděleny v místnostech podle jednotlivých kmenů a u všech byla také označena oblast odkud pochází. Autorem  obrazů byl malíř Gottfried Lindauer.

A pak to přišlo. Největší údiv: Ten malíř, nad jehož dílem dělali všichni hosté v galerii:  „Ách a óch“ se jmenoval Bohoušek a narodil se v Plzni. To jsem se konečně dočetla na informacích u vstupu. Jeden z nejslavnějších novozélandských malířů. Asi jsem o něm nikdy neslyšela a myslím si, že nám ho ve škole zatajili….

Bohumír Lindauer, autoportrét 1862, Západočeské muzeum v Plzni

 

Plakát s obrazem Borhumíra Lindauera (2)

Na internetu jsem se pak o něm dozvěděla více: Bohumír Lindauer se narodil 5. ledna roku 1839 Marii a Hynkovi Lindauerových. Jeho tatínek byl správcem arciděkanské zahrady a také pracoval v lesních školkách. Ve třinácti letech se Bohumír začal učit zahradníkem. Pomáhal tátovi v arciděkanské zahradě a kromě sázení a zalévání si také zaznamenával na papír podobu různých rostlin. Kreslení a malování ho natolik uchvátilo, že se v šestnácti letech rozhodl stát se malířem a odešel (pěšky) na studia do Vídně.

Po návratu zpět do Plzně se mu, žel,  nepodařilo uživit malováním portrétů, jak si plánoval. Jednak tam nebylo tolik lidí, kteří by měli o portrét zájem, jednak mu začaly konkurovat rychlejší a levnější fotografické portréty. Když se k tomu všemu přidala hospodářská krize v Rakousku-Uhersku a povolání ke službě v armádě, o kterou vůbec nestál, rozhodl se po vzoru některých svých dalších krajanů nastoupit na loď a odjet na Nový Zéland. Věděl o krásách tamní nedotčené přírody a něco i o maurském obyvatelstvu. Anglicky prý ale uměl jediné slovo: „Yes“. Rychle se však učil a protože byl v té době nejspíše jediným profesionálním malířem na Novém Zélandě, našel tu práce více než dost. Zpočátku fotografoval, pak i maloval portréty. Maury si získal svým přístupem: Nejenom že se brzy naučil rozpoznávat a naprosto přesně zakreslovat jejich tetování, které mělo (a stále má) pro ně velký význam, ale také na rozdíl od některých jiných „pakeha“ („bezbarvých“, jak říkali Maurové bělochům), měl o ně opravdový zájem a jednal s nimi s úctou. Přestože Maurové měli zpočátku z portrétování velké obavy, brzy si získal jejich důvěru a mohl tak vytvořit jedinečné dílo, které dodnes detailně popisuje jejich kulturu.

V evropských uměleckých kruzích byly Lindauerovy obrazy spíše kritizovány, protože jsou fotograficky přesné. To prý není žádné umění. Ale zkuste si to: zachytit detailně všechny křivky ornamentů na obličeji maurského bojovníka. Tady se projevily hodiny a hodiny cvičení, kdy Lindauer jako chlapec pozoroval a kreslil detaily květů a listů rostlin, zakresloval jemné okvětní lístky, detaily listů, trny růží, tvary stonků. 

Lindauer na hodnocení kritiků moc nedbal. Přátelil se spíše s cestovateli a s etnografy, jako byli Václav Frič nebo Vojtěch Náprstek. Sám hodně a rád cestoval  a znal dobře novozélandskou přírodu. Do naší země pak přivážel  nebo posílal různé exponáty, které dokládaly maurskou kulturu i pestrost novozélandské přírody. Díky němu můžeme např. mít ve sbírkách Národního muzea ptáka kiviho. 

Dočetla jsem se také, že nezapomněl na své původní zaměstnání zahradníka a když postavil pro svou rodinu dům, založil i velkou zahradu, do které zasadil stromy. Když se řekne strom, našinec si představí lípu, jabloň, javor nebo smrk. V prosinci a lednu, když jsem  projížděla Novým Zélandem, začínalo léto. Všechno kvetlo. Bylo úchvatné sledovat všechny ty zvláštní stromy: manuky, korálové stromy, pohutukawu, která je novozélandským kvetoucím vánočním stromem, a pak také dozrávající citrony, pomeranče a mandarinky. Myslím, že jako zahradník i jako malíř prožil  Bohumír Lindauer, jehož výročí narození si v těchto dnech připomínáme, na Novém Zélandu, v zemi přírodních krás, jistě mnoho pěkných chvil.

 

Zdroje a další informace:

1 http://www.acb.cz/Burian-Zdenek-Maori-35524

2 https://www.google.cz/search?q=Lindauer,+maori+portraits+poster&dcr=0&tbm=isch&source=iu&ictx=1&fir=3BzTyVKt4kS-PM%253A%252CEtXJWNr10fPRiM%252C_&usg=__jXfLRgVSPgyjuepUMxH4JUnTzXY%3D&sa=X&ved=0ahUKEwjNyeTHucTYAhUDL1AKHSAyCXQQ9QEIMjAE#imgrc=Y3vBShu3EYmpDM:

3 http://martin.sliva.sweb.cz/vystavy/lindauer.htm
4 https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2009010036

 

Pokutukawa, novozélandský vánoční strom plný květů. Foto Bronya Gill

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Rubriky
  • Archivy