Nejen jménem oslavil krásu květů

10.6. 20200

Myslela jsem si, že jsem objevila Ameriku, když mě napadlo dávat rozkreslené květiny do ledničky, aby mi přes noc rychle neodkvetly a mohla jsem ráno pokračovat v malování. Nevěděla jsem, že už dávno přede mnou si své exponáty ukládal do chladničky i malíř, o kterém bude dnes řeč. A protože nemaloval jen květiny, ale i živočichy, dával si do ledničky také netopýry, aby hibernovali, byli klidní, nepoletovali po místnosti, nekousali ho a dali se klidně portrétovat.

Tenhle malíř přírodu miloval a na jeho tvorbě je to znát. Narodil se v kraji, kterému vévodí řeka Vltava, jihočeské rybníky a majestátná hora Kleť. Krásy přírody ho provázely odmalička. A také ho jeho životem provázelo zvláštní jméno, jméno Květoslav, které možná také jako „omen nomen“ ovlivnilo jeho budoucí dráhu.

Květoslav Hisek (26. března 1931 v Boršově nad Vltavou – 10. června 2016)¹ byl nejmladším z osmi dětí v rodině tesaře. Byl po tátovi zručný a naučil se od něj preciznosti. Kreslení a malování měl rád už jako malý kluk. Sám o sobě říká, že plnil kresbami kdejaký notýsek a tahle záliba ho později přivedla i do dílny, kde se učil malířem porcelánu.² Jeho sny ho však táhly ještě dál. Toužil studovat na umělecké škole.

Protože se doslechl o tom, že základem umění je dokonalá kresba, začal se na talentové zkoušky systematicky a neúnavně připravovat. Studoval a kreslil květy, hmyz i ryby a kresby tužkou doplňoval akvarelem. Jeho výtvory zrcadlily nejenom talent a píli, ale i krásný vztah k okolní přírodě.

V roce 1951 byl Květoslav přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou³ a zapsán do ateliéru Karla Svolinského, skvělého umělce i pedagoga, který ho přivedl ke knižní ilustraci. Vztahy s ním narušilo na krátký čas jen to, že se zamilovali do stejného děvčete, které si nakonec vybralo Květoslava.

V roce 1953 vyšly ilustrace Květoslava Híska a jeho budoucí ženy Jitky v knize Petrklíče. Byly to půvabné kresbičky, které dokládaly, s jakým zaujetím oba mladí lidé malují. Protože na ilustracích byla nápadná portrétní věrnost a precisnost se odrážela i při výběru barev, oslovilo Květoslava nakladatelství SNDK (později Albatros), aby ho získalo pro svou čerstvě založenou edici uměleckonaučné literatury OKO. A odtud už jeho ilustrace asi znáte.

V roce 1968 pak vyšly botanické ilustrace Květoslava Híska společně s ilustracemi Karla Svolinského v knize slovenského nakladatelství Osvěta Malý atlas Liečivých rastlin od L. Thurzové. Karel Svolinský využil pro tuto knihu své dřívější ilustrace, na vytvoření zbývajících ale neměl prostor. Měl už rozpracovanou jinou práci a navíc byl zvyklý malovat květiny vleže na louce, do čehož se už asi ve svém věku nechtěl pouštět. A tak doporučil Květoslava. Hísek doplnil knihu o své ilustrace a později připravil i na 700 kreseb pro dva díly publikace Naše květiny, kterou mám ve své knihovničce už spousty let a odmalička si ji nadšeně prohlížím. Je to úplně něco jiného, než prohlížet fotografie rostlin. Z knižních ilustrací na mě dýchá láska malíře k přírodě. Ze všeho nejraději mám ilustraci hlaváčku jarního a vzpomínám si, jaké to pro mě bylo, když jsem květ hlaváčku mohla držet poprvé v ruce. A dnes, když píšu tohle povídání, jsem se dozvěděla, že právě hlaváček byl autorovou nejoblíbenější květinou.

Jistě objevíte ilustrace Květoslava Híska i v dalších knihách a také v učebnicích přírodovědy pro děti. Prostě nás svými kresbami provázel mnoho let. I díky nim se celá naše generace učila poznávat přírodu a mít k ní pěkný vztah. To proto, že ji miloval a zasvětil téhle práci celý život.

Podívejte. I když jsou jeho ilustrace spíše studijním materiálem pro botaniky, květiny neztrácí na obrázcích svou svěžest a obrázky jsou nejenom dokonalé, ale i krásné. Vůbec nejsou strnulé, jsou malované v ladném pohybu a nikoho nenechají na pochybách, že jsou součástí živé přírody.

Co jsem se od pana Híska naučila? Vidět v rostlinách život. Květiny, listy i větvičky nemalovat jako obyčejné věci, ale pozorovat jejich elegantní křivky a ty pak přenášet na papír. A ještě něco: Osobně namalované obrázky spíše zakládám do složek. Když jsem tak nad životem a prací pana Híska uvažovala, došla jsem k závěru, že bych je měla posílat více do světa. Přestože nedosahují takové kvality jako obrázky autorovy, kterého jsme dnes ve vzpomínkách navštívili, mohly by snad dál dělat radost ostatním a ovlivňovat jejich vztah k přírodě kolem nás.