Den učitelů

28.3. 20180

Dnes, 28. března, je Den učitelů a tak vzpomínám na ty, kteří mě v mém malování ovlivnili nejvíce. Byli jimi manželé Ludmila a Miloš Kačírkovi. Nejsem sama, v kom vzbudili zájem o výtvarné umění a podpořili nás na naší výtvarné cestě. A ovlivnili bez nadsázky minimálně jednu celou generaci opavských dětí.

K paní Ludmile Kačírkové jsem chodila do výtvarné třídy na Masařskou ulici. Milovala jsem její jemné poetické obrázky a laskavý přístup. Později jsem přešla do tehdejší LŠU na Solnou ulici, kde mě učil její manžel Miloš Kačírek.

Miloš Kačírek byl až do svého odchodu do důchodu ředitelem Lidové školy umění, kterou založil. Svými prostorami tehdejší „liduška“, dnešní Základní umělecká škola, sousedí s Domem umění, který jsme jako děti často navštěvovali. Nevím, jestli je to obvyklé, že děti navštěvují výtvarné výstavy, ale my jsme měli dojem, že ty, které byly v Domě umění, byly připraveny právě pro nás. Možná ne, ale pan Kačírek nám dovedl o obrazech tak krásně vyprávět, že jsme se i my do nich zamilovali. A minimálně jednou za dva roky byly výstavy připravené pro nás doopravdy. Na podzim, když se koná festival Bezručova Opava, byli zváni do Opavy spisovatelé a ilustrátoři našich oblíbených knížek. Od mých dvanácti let byla jeho zásluhou v opavských školách anketa „O paví pero“ a s výherci ankety jsme se mohli setkat osobně. A my z „lidušky“ jako první, často ještě dříve, než byla výstava otevřená veřejnosti. Pak jsem také nechyběla na žádné vernisáži a besedě a navíc tihle spisovatelé a ilustrátoři navštěvovali v době svého pobytu v Opavě školy – a tam jsme se s nimi mohli setkat znovu. Živě si pamatuji třeba na setkání s panem Radkem Pilařem nebo Helenou Zmatlíkovou.

Pan Kačírek miloval přírodu a přírodní náměty. U mamky doma vidí na stěně jeho sněženky zpracované suchou jehlou. S mým taťkou pojilo pana Kačírka přátelství a láska k malování a k Řecku, s mamkou rodiště – byl stejně jako ona z Vysočiny, konkrétně z Tasova.

Pan Kačírek byl skvělý pedagog. Dokázal své žáky inspirovat a vést, učil nás všímat si detailů a zařazovat je do celku. Na každém obrázku našel něco, co stálo za povšimnutí. Dovedl také zjednodušit klasické výtvarné techniky a zpřístupnit je dětem. Tak jsme často pracovali suchou jehlou, dělali koláže a frotáže nebo připravovali linoryty. Díky němu jsme se mohli zúčastnit i výtvarných soutěží, které za LŠU obesílal – a v mnohých zasedal i v odborné porotě. Ráda jsem ho poslouchala, když vyprávěl o dětské kresbě a malbě.

A čeho si ještě vážím? Že mě pan Kačírek nenechal zahálet. Vždycky, když něco vyprávěl, položil přede mne hromadu tužek a dal mi do ruky skalpel se slovy: „Broňa chce být učitelka, bude trénovat ořezávání tužek. Jednou se jí to bude hodit.“ To víte, že se mi hodí, a jak!

Pan Kačírek založil v Opavě výtvarnou skupinu X, která spojovala a ještě dnes spojuje ty, kteří rádi kreslí a malují. Když jsem ji letos se svými obrázky navštívila, řekl mi Pavel Gregor: „Realitické obrázky květin jsme tady už dlouho neměli… naposledy s panem Kačírkem.“ A tak budu ráda v jeho odkazu pokračovat.