Poezie absolutního realismu, 2. část

28.9. 20180

František Severa, byl českým, světově uznávaným, ilustrátor rostlin, brouků a motýlů. (Brouci a motýli ke květinám přece také patří.)

O svých začátcích František Severa v článku Pavla Chobotského „Poezie absolutního realismu“ v jednom starším časopise Květy říká:

„V okolí mého rodného Metánova u Kamenice nad Lipou je krajina proměnlivá, rozmanitá a na mě silně působila od raného dětství až do dnešních dnů, kdy se tam často a rád vracím. Hvozdy, zvlněné křivky členitých horizontů, rozkvetlé louky vybíhající svými jazyky do lesů, meze, remízky plné života a barev.“

Už jako malý chlapec bral František do ruky pero a zachycoval detaily, které ho v přírodě zaujaly. Pouštěl se i do kresby krajiny.

Františkův tatínek byl kameník a u chalupy měli dva hektary políček. Zcela chudí nebyli, ale na pomůcky k malování a kreslení, peníze nezbývaly.

Jednou František namaloval místní kapličku a kupec mu za ni nabídl šesták (to je tehdejší dvacetník). Protože se obrázek líbil, maloval František ten námět ještě mnohokrát a tak si našetřil na barvičky, štětce, pera a papíry. Podle jeho vlastních slov jich tenkrát spotřeboval opravdu hodně.

Moc se mi líbí vztah k přírodě, který měl František Severa, už jako chlapec. Napsal o sobě tyhle řádky:

„Botanické a mnohdy ani české názvy svých námětů jsem neznal, ale mně šlo hlavně o krásu. Kreslil jsem květy, broučky, ty neposedné modely, ale kdepak si je připichovat špendlíkem. Já jsem nikdy, tehdy ani později, nic nezabil, to jsem raději námět oželel.“

Přírodu pozoroval, obdivoval, kreslil a maloval.

Od dětství pan Severa pevně věděl, že bude malířem a už tenkrát ho přitahoval akvarel. Ten se stal později při tvorbě botanické ilustrace jeho hlavní technikou.

František Severa měl nevšední talent, který neustále rozvíjel. Zároveň měl také štěstí, že v jeho okolí byli lidé, kteří ho na jeho cestě podporovali. Mnozí z nich byli jeho znamenitými učiteli: v rodném Metánově, v učení a později na školách.

Jednou z jeho učitelek byla paní Janžurová, maminka známé herečky Ivy Janžurové. Nejenom že přispěla cennými radami v technice kresby, ale také upevňovala předsevzetí svého žáka stát se malířem. Nosila po škole jeho výkresy a nešetřila slovy chvály, která zahřejí a povzbudí k další tvorbě.

V Metánově v té době působil Josef Šmol, malíř skla a porcelánu a jeho pec Františka Severu zvláště přitahovala. Byl nadšený z toho, jak dokázal žár pece měnit a zvýraznit barvy a také umocnit kresbu.

Když měl František Severa začít studovat, začala okupace a mu nezbylo nic jiného než nastoupit do učení malíře skla a porcelánu do Laňkova závodu ve Včelničce. Dky tomu, že tam brzy projevil svůj nevšední talent, získal od svého mistra prostor k vlastní tvorbě a rozvoji.

Díky tomu, že už ve třetím roce učení mohl samostatně připravovat plotny pro ocelorytiny s náměty Alšových, Holarových a Mánesových krajin, získal mnoho zkušeností, které se mu hodily i v pozdější vlastní tvorbě. Pronikal do tajemství postupů tvorby a kompozice a protože musel pečlivě přenášet i ty sebemenší detaily, učil se precizní práci.

Hned po vyučení musel František Severa nastoupit na nucené práce do říše. Pracoval ve velmi nebezpečném prostředí pyrotechnické továrny. Bylo to pro něj fyzicky i psychicky hodně náročné a tak, podle svého zvyku, bral do ruky tužku a skicák. To vzbudilo pozornost policie. Nakonec se to všechno vysvětlilo, ale František Severa už nechtěl na tomto místě déle zůstat. Továrna se stávala stále častěji terčem náletů.

Podařilo se mu utéct domů a od dubna 1944 se až do konce války skrýval v lesích okolo rodného Metánova. Jediným spojením se světem byli pro něj rodiče, kteří mu přinášeli jídlo.

I zde v tomto odloučení zůstali až do osvobození jeho věrnými společníky tužka a papír.

Po válce studoval v letech 1945-1047 Státní odbornou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a potom ještě studoval v letech 1947-1952 Vysokou školu pro ilustraci a výstavnictví (Uměleckoprýmyslovou školu) v Praze u prof. Josefa Nováka. Tento vynikající pedagog, malíř a ilustrátor přivedl k ilustraci i Františka Severu. Zpočátku to byly dětské knihy, pak nástěnné tabule pro školy a nakonec odborné knihy.

Ilustrace Františka Severy vysloužily několikrát svým knihám titul „nejkrásnější kniha roku“ a kromě dalších byla jeho práce oceněna medailí z mezinárodní výstavy ilustrace a knižní grafiky na IX. Bienále v Brně a titulem „Premio graphico“ na mezinárodní výstavě v Bologni.

Když se na jeho ilustrace zadíváte, zjistíte, že nejsou jenom přesným přepisem skutečnosti, ale i jejím uměleckým ztvárněním. Jeho dílu nechybí vyrovnaná kompozice a osobité podání.

Přestože dílo Františka Severy se dá označit slovy „absolutní realismus“, nechybí v něm velká dávka poezie. To se učil od svých vzorů Karla Svolinského, Václava Hollara, Adolfa Kosárka a dalších velkých umělců.

A my se zase můžeme učit od něj.